Aikido v tramvaji

Tento příběh se mi opravdu stal. Bylo tak asi pět hodin ráno,  když jsem nastupoval do tramvaje směrem k hlavnímu nádraží. Hned jsem si všiml, že uvnitř je skupinka fotbalových fanoušků, kteří se vracejí z oslavy vítězství nebo prohry. Doteďka nevím, co to bylo. Tramvaj byla na tak brzkou hodinu celkem plná a jediné volné místo bylo vedle nich. Jelikož jsem měl velký bágl, tak jsem se tam posadil.  Mírně opilý  fanoušek, který seděl přede mnou, se mnou začal bavit. Kamže to jedu, a že mám pěknej batoh atd.. Kdybych před tím neslyšel z jejich skupinky,  hlášky jako „ ten batoh by určitě krásně lítal a podobně“, tak bych si asi příjemně popovídal, takhle jsem měl podivné tušení, které se mělo zanedlouho potvrdit. Nezůstalo totiž pouze u  povídání a ten fanda mně začal šátrat  na batoh se slovy, že by si to chtěl vyzkoušet.  „Ne“ to bylo to jediné, co jsem mu několikrát za sebou řekl a pevně při tom  držel batoh u sebe.

Po chvíli se do toho zapojil jeho kamarád,  s kterým bych nechtěl nic mít, ani kdyby byl střízlivý.  Ten  nemluvil a místo toho jednal.  Uchopil batoh za popruha a táhl ho pryč, udělal to tak rychle a razantně, že mi ho vyškubl.  Nyní jsem tušil, že přišla ta chvíle, abych zúročil roky dřiny na tatami a  použil jeho brutální sílu proti němu. Začal jsem tím, že  jsem mu ruku zkroutil do sankyo. No a tím jsem vlastně i skončil.   Podařilo se mu totiž vytrhnou z mého úchopu a hnedka kontroval úderem na můj obličej. Naštěstí jsem nedostal přímo, ale stejně mě odlítli brýle do neznáma a já cítil, jak mně z nosu teče krev.  Od této chvíle jsem věděl, že mě hlavně nesmí dostat na zem. Přeci jenom na suwari-wazu jsem se zrovna necítil. Vykryl jsem ještě několik ran, když v tom mě zradila tramvaj.  Vjeli jsme do zatáčky  a odstředivá síla mě hodil dozadu a já jsem spadl.  Hlavou mi proběhlo, že tohle není vůbec dobré.  Když do mě teď  začnou kopat, tak to neodnese jenom rozbitý nos. Naštěstí jim asi stačilo, že jsem ležel na zemi  a nechali mě.  Vstal jsem a šel k tomu chlápkovi, co se se mnou začal bavit a vlastně to celé začal. Seděl tam jakoby se nic nedělo. Zeptal jsem se ho, zda nemá moje brýle? Podal mně je a říkal při tom něco v tom smyslu. „ No vidíš, stálo ti to za to?“   Neodpověděl jsem . Zastrčil jsem brýle do kapsy a sedl jsem si zpět na mé místo.  Nade mne se postavil  další ožraný   fanoušek,  který mluvit už  ani mluvit nemohl, tak na mě alespoň vrčel a já jsem neustále přemýšlel, zda mě praští nebo ne. Vzhledem k tomu, že jsem seděl,  tak bych se moc dobře bránit nemohl.

Naštěstí už k ničemu nedošlo a já jsem šťastně vystoupil  u hlavního nádraží. Začalo svítat a já jsem děkoval Uyeshibovi, že držel nade mnou ochranou ruku a nedovolil, aby se mi něco stalo. Vždyť to vlastně dopadlo docela dobře. Nos jsem zlomený neměl a i ty brýle šli nakonec spravit.   Kdyby to ale šlo, tak pro příště bych bojoval raději jinde než v tramvaji. Diky O‘Sensei

.